Andalusie / Přírodní park Cabo de Gata-Nijar.

Posted by Present Sense, 10.8.2018

 

 

Po více jak dvou týdnech strávených u Estepony jsme opustili náš téměř domovský spot vedle kamenné věže a vydali se východněji podél prosluněného pobřeží. Míjeli jsme bílou Marbellu, buddhistický klášter týčící se na Benalmadenou, srdcovou Malagu a fičeli dál a dál. Kolem Almérie se začala krajina zakrývat bílými foliovníky (lány pod plastovou pokrývkou, bohužel trochu odvrácená strana provincie.. Je to právě zde, kde se pěstuje veškerá zelenina a ovoce Španělska). Květnatý ráz západnějšího kousku území se postupně měnil - vegetace ubývala, na rozlehlých kopcích téměř už nerostly stromy a celé se to proměnilo v divokou a vyprahlou polopoušť.

Našim cílem bylo městečko Las Negras v přírodním parku Cabo de Gata-Nijar. Jedná se o jednu z nejsušších oblastí Španělska a také nejexotičtější region celého poloostrova, charakter krajiny je vulkanického původu, je hornatý, téměř měsíční. Travnatá savana, malé palmy (palmitos), kaktusy, agáve, kameny, prach a vysoké útesy padající prudce do moře. A taky liduprázdné zátoky, azurové laguny, kamenité i písčité pláže pozvolna se nořící do krystalicky průzračné vody. Mohli jsme se ukochat!

Las Negras (ačkoliv domky tu jsou bílé) je kouzelné městečko na pobřeží. Hned to na Vás něčím dýchne: slunce se třpytivě odráží od fasád malých domků, na ulicích potkáte mnoho správných sympatických lidí a útulné bary jsou zaplněné a line se z nich příjemná směs žbrebenticích lidských hlasů smíchaných s hudbou v pozadí. Prý se po andaluském setkání Rainbow v Andalusii usadili ve městě lidé z celé Evropy a obsadili zde mnoho opuštěných domů, což sem vdechlo alternativní nezaměnitelný šmrnc. Večer jsme zapluli do jedné hospůdky, uvelebili se na zahrádce do ulice, Matýsek ochutnal místní specialitu Negrito (míchaný nápoj ve kterým je asi uplně všechno. Hlavně gin. A vodka) a já se odvážila do rajčatové Bloody Mary. Kempovali jsme na okraji městečka na prašném parkovišti, nedaleko kamenité pláže, společně s dalšími 15 campervany. Po ranním čvachtalínu v moři (ne že by ty večerní míchanice nebyly nevinné), jsme vyjeli nad město. Začalo trochu “andalusian safari”, cesta byla prašná a vykukovali z ní špičaté kameny, s autíčkem to házelo sem a tam (a já se modlila, aby to pneumatiky přežily). Jeli jsme do kopce asi 3km až k velkému placu, na kterém jsme nechali auto.

Byl to nejsnazší výchozí bod do zálivu Cala San Pedro, kde žije komunita lidí označovaná jako neohippie (lidí žijící v souladu s přírodou, kteří nechtějí být nadále zapojení do systému). Odtud se už muselo pěšky. Sledující malý klikatějící se chodníček podél svahu kopců, jsme po půl hodině chůze začali sestupovat do zátoky. Záliv je díky okolním horám chráněný před silným větrem (jinak tu fakt, ale fakt hrozně fouká :) ). U krásné kamenné studánky, zajištující dostatek pramenité vody celému okolí, sedělo ve stínu stromů několik lidí - někteří si doplňovali vodu, někteří jen odpočívali a povídali. Byla tu uvítací cedule z prken v několika jazycích (dokonce i v češtině) a z velkých kamenů všude kolem vydlabané stylizované obličeje. Pokračovali jsme dál a byli v úžasu. Otevřelo se před námi úrodné údolí poseté několika malými domky (kamennými nebo dřevěnnými), kolem kterých bujila subtropická vegetace (především palmy, banánovníky a všelijaké kvetoucí keře). Někdo měl pod stromem rozdělaný jen tábořiště (stan nebo houpací síť), všude bylo čisto a příjemně (mělo to až takový ozorský nádech). U některých rostlinek kolem prašné cestičky stály cedulky “Please give me some water” a potkali jsme několik obrovských až pohádkových fíkovníků. Sešupitali jsme to až na pláž, kde se slunilo spousta nádherných naháčů a odpočívalo několik skupinek pod roztaženými barevnými plachtami. Bylo tu i několik “stánků” s rukodělnými produkty, malý muchlavý bar, ve kterém se podával marocký čaj nebo domácí gazpacho. Zároveň jsme si ale také všimli několika “klasických” turistů: prý se z Las Negras dělají “výpravy na lodi”, aby si lidé mohli komunitu fotit. Několik hodin jsme se čvachtali v azurovém moři, které bylo jak kafe (byl to mega rozdíl oproti Esteponce a vlastně celé Costa del Sol, kde je teplota vody ještě ovlivněna nedalekým oceánem proudící přes gibraltarský průliv). Cala San Pedro - ztracené úrodné udolí uprostřed vulkanických hor, zcela bez modernizace, kam se dostanete pouze pěšky nebo lodí, jsme opustili při zapadajím slunci, které celé místo zahalilo do ještě více proteplených a měkkých tónů. Pamatujeme si!

(omlouváme se, že fotky z Las Negras a hippie komunity téměř nejsou - jen výhled z vrchu. V tu chvíli, kdy jsme vkročili na "jejich území" jsme vůbec neměli pomyšlení na focení...)

Divoký útes nad Cala Higuera před městem San José se stal naši domovinou pro další dva dny. Strmý svah vedl ke klidné kamenité plážičce. Černá skaliska vyčnívající z mořské hladiny vyvolávala údiv i respekt zároveň a několik hodin jsme se dokázali kochat mořským dnem, které bylo i v několikrametrové hloubce vidět zcela průzračně. Pozorovali jsme pohyblivé řasy, korály, malé i větší rybky, kolem plovoucí šnorchly, dělali si srandu ze čvachtajícho se Šelika, pusinkovali se… však znáte to mořské “nicnedělání” :) Poprve za celou cestu jsme vedle auta rozdělali stan, v okolí nebyly žádné stromy či stinná místa. Větřík byl přes den dost intenzivní a utichl jen k večeru, kdy nám konečně dovolil aspoň na malou chvíli klidné pracovní naladění.

Naše další kroky dále vedly zpátky k Almérii. Přenocovali jsme několik kilometrů od města (spot byl teda opravdu jen na strávení noci - vzduch byl nasáknutý okolními povalujícími se odpadkami), další ráno jsme vyrazili na dlouhou písečnou pláž na druhé straně Almérie - bohužel ani tam jsme “se neohřáli” moc dlouho: moře bylo plný hnědých medůzek a silný vítr rozehrával s pískem prašné tance. Rozhodli jsme se pokračovat dál a centrum Almérie nechat na nějakou budoucí návštěvu.

Odpoledne jsme se dostali k městečku Maro, nedaleko Nerji, asi 70km od Malágy. Vyjeli jsme (opět) prašnou cestou na kopec ležící naproti a… našli ten nejparádnější spot! Ve stínu, bez větru, bez bodláků a bez kamenů. Zeleně tu přibylo. Auto jsme zaparkovali pod vysokánské jehličnany, z jejichž vrcholků zpívaly cikády konejšivé melodie (ve výšce 60 decibelů, Matýsek to měřil). Uzoulinkou cestičkou (některé části byly až horolezeckého ražení. No fakt!) jsme se po pár kilometrech dostali pěšo k moři. Uplně opuštěná pláž, rajská, ležící v malém zálivku. Na tak krásné kamínky jsme za celou dobu naši cesty nenarazili (ne, vůbec na ně nejsme uchylní). Ve vlnách se i zde mlelo pár medůzek (zřejmě meduzí-den? Že by novolunní působilo na jejich vyrojení?), i přesto jsme na-adama neváhali do ryzího moře skočit a zažívat krásu neposkvrněné panenské pláže, která jakoby vypadla z nějakého filmu.

Chytáme barvu. Já ze sluníčka jak za mala blonďatím, Matýsek si po několika letech nechává narůst vlásky. Máme se hezky, jsme už sedmým týdnem na cestách a ani nám to nepříjde. Všechno krásně plyne, stáváme se všímavějšími, klidnějšími, tolerantnějšími. A máme se taky čím dál tím víc rádi :)

Facebook page

Youtube Channel